Rozhovor se Sirem Robertem Kovarikem

„Krom pohody je festival ve znamení slušnosti a ohleduplnosti, platí to i pro všechny pořadatele, barmany, kavárníky. Mimochodem, znáte chlapa, který si zaplatí vstup, aby podpořil akci, pak oba dny sedí a pracuje mimo koncertní prostory, nahoře u vstupného? Je to kovaný Futrák a říkají mu Sir.“ (Richard Kutěj, Tolerance, svoboda a láska k hudbě. Zimnichaak., Fullmoon Zine 31.1.2018

Když jsem si tahle slova přečetla poprvé, uvědomila jsem si, jak moc je pro chod klubu i spolku Futra Sir důležitý. Ne že bych si někdy myslela, že důležitý není, ale vlastně to člověk bere jako samozřejmost – Sir tu je, byl a bude. Ale ona to samozřejmost není. Sir je jedním z těch lidí, kteří možná nejdou tolik vidět, ale jsou zásadní pro chod celku.

Dnes vám tedy přinášíme rozhovor se Sirem.

  1. Ahoj Sire! Patříš k nejstarším členům Futry, jsi s ní těsně spojený v podstatě od samého začátku. Představ se prosím čtenářům a pověz nám něco o sobě! Mě by například zajímalo, kdy a proč se ti začalo říkat Sir a jaké byly začátky Futry?

AHOJ všem! Jsem před zhruba pětačtyřiceti lety v Havířově narozený srdcem Orlovák. 🙂

Mám za sebou třicetiletou praxi práce s dětmi a mládeží, kterou jsem započal už jako nezletilý, asi třináctiletý, v turistických oddílech mládeže a ve stejný čas i ve skautu.

Stal jsem se i členem Rady dětí a mládeže KČT oblasti Slezsko, kde bylo mojí dobrovolnickou prací mimo jiné dávat dohromady lidi z různých i ideově protichůdných organizací. Například jsem zařizoval, aby na Uzlařské regatě soutěžili spolu pionýři a skauti apod. (devadesátá léta).

V roce 1992 na letním táboře s TOM 2605 Tuláci jsme s kolegou Stopařem tahali těžké kovové konvice s vodou a závodili mezi sebou o to, kdo bude rychlejší. Říkali jsme si u toho z legrace sire sem, sire tam, voda se sama nepřinese. A já si už toto oslovení nechal jako novou přezdívku. Vedle vedení oddílů jsem ještě stíhal s kamarády opravovat Nový hrad u Adamova v okrese Blansko, kde jsem byl v červenci 1993 pasován na rytíře, doslova svobodného pána hradu Nového, k čemuž jsem pak prací do přídomku přidal i tři další, státní hrady. Plným titulem jsem tedy Sir Robert Kovarik, svobodný pán hradu Nového, z Helfštýna, Hukvald a Starého Jičína. Ale jsem v klidu, vím, že od roku 1918 tituly šlechtické a církevní u nás neplatí. 🙂

Do Futry jsem zpočátku chodil na pařby kamarádů. Moc se mi tam líbilo, a tak jsem se 16. 3. 1999 stal členem tehdy občanského sdružení Futra. Vtipné je, že jsme tehdy nevybírali žádné členské příspěvky. J V roce 2000 jsem se stal druhým správcem klubu, a vydržel jím být až do roku 2004, kdy jsem po desetiměsíční nemocenské získal tehdy plný invalidní důchod, a to na svoji spastickou paraparézu obou dolních končetin při roztroušené mozkomíšní skleróze. Pak jsem zhruba 4 roky skoro ani nechodil, bylo mi hodně blbě, ale přátelé chodili k nám domů; co jsem nezvládal fyzicky, řešil jsem formou podnětů alespoň myšlenkově a po telefonu. Vymysleli jsme společně projekt Informačního centra pro mládež YMCA Orlová. Já sehnal tomuto centru umístění v DKMO. Nějakou dobu jsem vypomáhal jako dobrovolník. Byl jsem upozorněn, že za to, co dělám, mohu i při plném invalidním důchodu pobírat plat. Zpočátku jsem se bránil, pak jsem si ale uvědomil, že podporuji řadu neziskovek a že ty peníze těmto organizacím mohu takto výrazně navýšit. Tak jsem tu práci vzal a dodnes v ní jsem, jen jsme se změnili v Kůlcentrum YMCA Orlová. 🙂

  • Je nějaký koncert ještě ve starém prostoru, na který fakt rád vzpomínáš?

Těch koncertů by asi bylo víc, vzpomínám na za 17 minut vyprodaný koncert Jarka Nohavici, na Psí Vojáky a na to, že jsem musel slíbit, že návštěvníci tohoto koncertu nezdemolují kulturák apod. Oba Theppeningy v Letňáku byly taky úžasná zkušenost! Ve staré Futře se mi moc líbily folkové koncerty, jazzové akce, ale mám také rád metal a příbuzné „žánry“. Mám také doživotně nahluchlé pravé ucho jako „dáreček“ za 316 hodin zkoušek metalových kapel a kapely romského etnika, kteřížto lidé u nás, ve staré Futře, zkoušeli. K neopakovatelným akcím patřily i poslechy. V hlavě mi zůstala vzpomínka na poslechový večer kapely System Of A Down a na něm nezvykle vysoké množství platících posluchačů, kteří většinou rádi zaplatili těch symbolických 30 kaček a užívali si tuto pařbu do pozdních hodin! 🙂

Nemohu ale také nevzpomenout své řádění taneční, mé tehdejší taneční partnerky by mohly vyprávět, jak dlouhými vlasy zametaly celou Futru za zvuků soundtracku k filmu Pulp Fiction, nebo za zvuků CD kompilace Latino Carneval a The best of Gipsy Kings, dále kapel The Doors, Nirvana atd.

A super akce byly také festivaly Orlovský špagát, Futrafest a Orlovské jeviště!!!

  • Jsi velký milovník vodních dýmek. Na kterou příchuť nedáš dopustit a proč?

Má nejoblíbenější kombinace byla bezesporu Earl Gray od El Shahrazad. Tato směs zatím nebyla u mě překonána. Snoubila totiž chuť i vůně mých tolik milovaných čajoven! 🙂

Hodně dobré byly i originální Margharita od téže dnes již neexistující části konsorcia El Nakhla, nebo námi po domácku namíchaná kombinace tabáků sherry & lemon. Na svatbě Marka a Lucky jsem ve stanu vykouřil po sobě 9 dvouhodinových vodáren po sobě, ale to už bych dnes asi nedal!

  • Co vlastně dělá Sir ve volném čase, když zrovna není ve Futře?

Sir ve volném čase dělá spousty věcí, ale hlavně se nikdy nenudil a nenudí se ani teď!

Promýšlím věci související s financováním neziskového sektoru, církvemi počínaje, přes YMCA v ČR a YMCA Orlová, spolek Setkávání Travná až po Český svaz bojovníků za svobodu Orlová; občasné psaní článků do různých médií, podporování ekologických, lidskoprávních a podobných nevládních neziskových organizací, pravidelné odesílání DMS apod.

Rád poslouchám hudbu – v práci z YouTube, doma hlavně ČRo Olomouc, ČRo Ostrava a soukromé polské křesťanské Radio Em. Na bednu koukám jen zřídka, tam si vybírám jen skvosty v podobně stokrát viděných Hříšných lidí města pražského apod. Nepohrdnu Smrtonosnou pastí 1 a 2 nebo filmy z gangsterského prostředí a parodiemi typu Pulp Fiction nebo Kill Bill…

  • Ve Futře patříš k našim hlavním „prodejcům vstupenek“. Jsi tím, kdo návštěvníky koncertů vítá jako první. A zároveň jsi tím, kdo pomáhá udržovat klid v okolí Futry, hlavně přede dveřmi. Protože přeci jen chceme mít dobré vztahy se sousedy a chápeme, že chtějí třeba spát 😊. Je něco, co tě na návštěvnících fakt štve? Co tě naopak potěší?

Vybíráním vstupného nebo jeho kontrolováním se zabývám v mnoha organizacích už od svých 16 let. Návštěvníci akcí většinou respektují, co se jim s Mirkem Sedláčkem a řadou dalších snažíme sdělit.  Snažíme se jim vysvětlovat, že se přímo před dveřmi nekouří, posíláme je do parčíku; občas jeden z nás vybíhá, nebo posílá někoho z klubáků, abychom uklidňovali horké a řvoucí hlavy. Když to ale situace vyžaduje, posílám pro někoho z klubu, aby to venku řešil. 🙂

Není dobré býti u výběru vstupného člověku samotnému! Proto si k sobě beru i svoji přítelkyni Lenku, nebo kohokoli, kdo je schopen na chvíli zaskočit, když musím na WC.

Vždy mě potěší, když naši firmu, tedy Klub Futra někdo chválí nebo když nám návštěvníci klubu dávají třeba i drobné dary na naši činnost. Ono hlavně platí, že spokojený návštěvník, posluchač nebo divák se vrací, a ne sám! Na tom bychom měli dál stavět, ale to už všichni dobře víme. 🙂

  • Na co se po covidí pauze ve Futře nejvíce těšíš?

Těším se na vodní dýmku, dobrou kávu a nějakou pohodovou akci, kde mi bude ctí být mezi Vámi, mými přáteli a kamarády! A mám k smrti rád červený Tonic! 🙂

  • Když jsme u toho covidu, co ti pomáhalo nejvíce situace zvládat?

Pandemii zvládat mi určitě pomáhaly i pomáhají procházky na čerstvém vzduchu, rande s Lenkou, někdy telefonní hovory s několika nejbližšími. A taky to, že se člověk musí pořád na něco těšit!

  • A poslední otázka – dal by sis radši dýmku s hroznovým tabákem, anebo víno (tekuté 😊)?

Mám stejně rád oboje, jen tyto komodity svého zájmu nemíchám! J Dýmku s hroznem bych podle možnosti promíchal ještě s nějakým/i tabákem/ky. 🙂

Vína mám rád spíše suchá a určitě víc bílá. Můj top je Rulandské bílé z jihu Moravy. Nemám ale rád Chardonnay, to podle mého soudu k nám do republiky nepatří! 🙂

Mám také rád skotskou Whisky v kvalitě single malt!

Z čajů určitě nepohrdnu Darjeeligem, nejraději mám Thurbo.

Z kávy určitě preferuji Arabicu, nejlépe z našeho Fair Trade obchůdku!

Ze srdce Sir Robert Kovarik

Paya – Nejhorší je, když úředníci mluví na vás a ne na klienta

A máme tady další rozhovor! Tentokráte s Payou! Paya pomáhala rozjet sociální službu ve Futře, je to věčná cestovatelka, hudebnice, milovnice koček a můj oblíbený snílek. V rozhovoru se ale kromě hudby zaměříme také na téma podpory lidí bez domova!

Ahoj Payo! Jak se máš a co tě zrovna nejvíc zaměstnává?

Čau Blanko! Je sobota dopoledne, venku takové nic moc, od rána jsme pohrávali na kytary, pak se zastavili dělníci, teď nám lítají po kuchyni, gramofonem přebíjíme zvuky vrtaček, kočkám se ježí ocasy, taková ta víkendová pohodička.

Všude čteme o tom, jak je kovidí Praha, především Praha bez turistů super. Co ty na to jako místní? Je to jen super anebo to má i stinné stránky?

Myslím, že to máme tak nějak všichni dost podobně. Nejsou koncerty, není kultura a v Praze je to hodně znát, ta daň za město bez turistů je vysoká. Super to bylo možná někdy loni v březnu, kdy jsme si užívali sólo výlety po centru i jinde, u orloje bys napočítala 3 lidi a na Karlově mostě 4. Přišli jsme o práci a brigádu, den před odjezdem na turné byl vyhlášen nouzový stav a všechno bylo pryč, ty první jarní dny se čas hodně zastavil. Zdá se mi, jako by to bylo před měsícem. A on už je to dnes přesně rok.

Které místo v Praze je pro tebe takovým symbolem pandemie?

To bude doma. Asi nikdy předtím sem netrávila tolik času doma. Večery především.

Pracuješ jako sociální pracovnice. Proč sis vybrala zrovna tenhle obor ke studiu? A měla jsi nějakou preferovanou cílovku, se kterou jsi chtěla pracovat?

Za to tak trochu může Orlová. Měla jsem necelý rok po maturitě a ve Futře, kam jsem jezdila na koncerty, a tak různě se motala okolo, mi nabídli práci s bydlením hned za rohem. Podmínkou bylo, že si dodělám vzdělání. Odchodila jsem kurz pracovníka v sociálních službách, pak Ostravskou univerzitu a už mi to zůstalo. K různým cílovkám jsem se dopracovala postupně, bez preferencí. Každá má něco do sebe, baví mě odlišnost každé z nich. Zároveň se prolínají. Nic není černobílé.

Nějakou dobu jsi studovala také v Anglii, kde, pokud se nemýlím, jsi dobrovolničila či byla nějak aktivně zapojená do vcelku zajímavého projektu pro lidi bez střechy/bez domova. Přiblížila by si nám jej víc? Je dle tebe možné, aby něco obdobného vzniklo i v ČR?

Asi myslíš Recovery College. Je to taková otevřená univerzita, kde sice nezískáš diplom ani formální vzdělání, ale stejně tam chodíš rád. Jedná se o inovativní projekt organizace St Mungo´s, který nabízí bezplatné kurzy pro lidi bez domova či jakékoliv jiné lidi. RC stojí na základech kooperace a kolektivní účasti, s absencí viditelné hierarchie. Účastnit se mohou klienti St Mungo´s, zaměstnanci, studenti, veřejnost, každý. Zapojit se lze do tréninkových a vzdělávacích programů, které zejména lidem bez domova pomáhají na cestě k recovery, vylepšují si dovednosti a hlavně sebevědomí, které na cestě k samostatnosti a plnohodnotnému životu mnohdy chybí. Kurzy zahrnují širokou škálu oblastí, od webového designu, homeopatie a zahradničení po osobnostní rozvoj, nakládání s financemi a hledání si práce. Vedeny jsou jak zaměstnanci a dobrovolníky St Mungo, tak klienty či zahraničními studenty. Pro některé klienty v hostelech a azylových domech St Mungo´s se jedná o vůbec první setkání s podobnou institucí a místem, kde je s nimi zacházeno rovnocenně, s respektem, kde za svůj život nejsou a nebudou souzeni. V době, kdy jsem na RC docházela, probíhalo okolo 80 předmětů za semestr. V ČR něco podobného, i když v menším měřítku, funguje v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví, ale zatím jsem tam nebyla. Chystám se.

Momentálně pracuješ s lidmi bez domova/ bez střechy v Praze. Pověz nám o tom něco víc! A taky by mě zajímalo, zda preferuješ zevšeobecňující pojmenování lidé bez domova anebo lidé bez střechy?

Působím v Armádě spásy, tým Prevence bezdomovectví. Řídíme se principy Housing First, do naší cílovky spadají osoby, kterým byl přidělen sociální byt. My je doprovázíme při zabydlování a udržení si toho bydlení. Myslím, že v ČR se teď HF docela rozjíždí, mám z toho radost. Funguje to, bylo by to ale na delší diskusi, kdyby to někoho zajímalo trochu víc, ať se ozve. Volně pak navážu na druhou část tvé otázky, domov a střecha jsou 2 odlišné pojmy, alespoň pro mě. Střecha tě drží v suchu, domov ti dává pocit bezpečí. Pro každého to znamená něco jiného, někdo má dlouhodobě jasnou představu, jak by jeho domov měl vypadat, někomu stačí, když má prostor, kde za sebou může otočit klíčem. Někteří lidé tento pocit zažívají poprvé v životě, někteří po velmi dlouhé době, třeba po 20 letech života na ulici. Není to vždy jednoduché. Prvotní nadšení může vystřídat například samota, se kterou se člověk na ulici nebo v azylovém domě málokdy setká.

Jaké je to být člověkem bez domova/bez střechy v zimě?

Na tohle ti neumím odpovědět, osobní zkušenost nemám. Na sklonku podzimu jsem přečkala jednu noc v takovém letním spacáčku na dlažbě před MŽP, to už bylo pod nulou. Po návratu jsem strávila hodinu ve vaně a stejně mě to odrovnalo na další 2 dny. Lidí bez domova se na to ale často ptám. Prý se na to dá zvyknout. Dá? Kolikrát nemají ani ten spacák. Nejhůř na tom jsou ti, co jsou na ulici krátce.

A odrazila se dle tebe nějak konkrétně pandemie na životě lidí bez domova/bez střechy?

Myslím, že jich přibývá a bude jich přibývat úměrně tomu, čím déle celé tohle martýrium trvá, spousta jedinců a rodin balancuje na hranici chudoby, do práce se přes zavřené školy a školky nedostanou, zadlužují se, aby měli z čeho zaplatit nájem… Na druhou stranu, alespoň tady v Praze, funguje poměrně silná solidární síť a řada dalších podpůrných služeb, super věci dělají Místní místním, což je organizace spojující kavárny a podniky ve městě, kde lidem v nouzi můžete předplatit například teplé nápoje či jídlo, kdokoliv si tam bez útraty může dobít telefon, zajít na záchod, dostat sklenici vody, jen tak posedět a nic neřešit (teď to jde samozřejmě hůř). Hodně se nakupují Nocleženky, díky nim lze lidem předplatit nejen teplá postel na noclehárně, občas tento fond využijeme například na zakoupení ročního lístku do MHD a podobných záležitostí, lidem v nouzi většinou nedosažitelné. Nově se tady taky otevřela nábytková banka.

Jak se díváš na domněnku, že někteří lidé bez střechy se pro tento „životní styl“ rozhodli dobrovolně?

Proč ne? Pro někoho je to tak jednodušší, věřím tomu. Setkávám s lidmi, kterým byl po letech na ulici přidělen byt, najednou platí nájem, vyřizují papíry, musí plánovat dopředu, je kolem toho spousta práce, vyplňování, čekání a stresu. Na ulici neřešíš, kolik je hodin, staráš se jen o to svoje. Jistě se to nedá takto generalizovat, ale z ulice už se prostě nikam „níž“ propadnout nemůžeš. Nic neočekáváš a nic tě tak nemůže zklamat. Což je svým způsobem osvobozující.

Jaká je největší překážka pomoci lidem bez domova/bez střechy?

Byrokracie. To je boj s větrnými mlýny. A taky to není zrovna vděčné politické téma. Dobře to vystihuje Daniel Prokop: „Systém sociálního zabezpečení v Česku selhává ve včasné pomoci. Takřka nevyužívá dávky okamžité pomoci, díky nimž si člověk v problémech udržet nájemní bydlení, prakticky nenabízí dluhové a právní poradenství ani sociální asistenci rodičům v problémech. Naší strategií je čekat a pomáhat, až když přijde skutečný průšvih. (…) Přitom včasný zásah by pomohl za zlomek ceny.“

Jaká je dle tvých zkušeností nejlepší forma podpora od nás, co střechu/domov mají? A čeho se naopak vyvarovat, respektive je nějaká forma podpory, která se dle tebe míjí účinkem, je irelevantní apod.?

Každá forma pomoci je tady dobrá. Finanční, materiální, lidská – ve smyslu alespoň ty lidi zaregistrovat a alespoň pozdravit, když už nemám čas nebo prostředky. Takový krátký rozhovor je ještě lepší. Jak se daří, ví, kam se dá zajít na kafe, nabít si telefon, vyprat si, dát si sprchu, polévku, mají svého kurátora, chtějí svou situaci řešit? Forma podpory bez účinku mě momentálně nenapadá. Sociální práce a práce s lidmi obecně je běh na dlouhou trať, kde se zdánlivě dlouhou dobu nic neděje a kde výsledky občas lezou jak z děravé deky. A někdy taky ne. Spousta lidí například nepochopí situaci, ve které lidé v nouzi odmítají přímou pomoc v podobě zakoupeného oběda, při vyřizování dokladů, nabídky práce apod. V některých lidech to dokonce vyvolá vztek, mají za to, že si jejich pomoci druhá strana neváží. Pravdou je, že nevíme, co za jejich postojem stojí. Nečekejme, že se nám budou chtít otevřít hned. Každý na svět nahlížíme vlastní optikou, nebuďme na lidi bez domova naštvaní jen proto, že zrovna my to s nimi myslíme dobře a podle nás by udělali líp, kdyby… každý svého rozhodnutí strůjcem a mnohdy trvá roky, než je schopen začít svou situaci řešit nebo si ji vůbec uvědomit, strašně velkou roli v tom hraje psychika.

Co je pro tebe, jako pro sociální pracovnici, největším úspěchem?

To je zajímavá otázka, největším úspěchem by samozřejmě bylo, kdyby už nikdo sociální pracovníky nepotřeboval. A i když se to na první pohled zdá jako podřezávání vlastní větve, i u nás se snažíme vést klienty k samostatnosti, tak aby už nás nakonec vůbec nemuseli kontaktovat, ví, kde si mají co vyřídit, koho kontaktovat, jak různé situace řešit. Ze začátku je ta spolupráce dost intenzivní, postupně ale slábne, ve většině případů.

A je něco, co tě na sociální práci štve?

Tak třeba když jdu klienty doprovodit někde na úřad a tamní pracovníci mluví na mě místo na klienta. A klidně pokračují i přes to, že je na to upozorním. Taky mě štve ten nesmysl s vypočítáváním různých dávek, jejich vzájemné působení a trilion papírování.

Teď bych se ráda zeptala na tvé další aktivity. Hraješ anebo jsi hrála v mnoha kapelách. Pověz nám o nich něco, prosím! A jak ses vlastně k hraní v kapele dostala?

Od dětství jsem hrála na klavír. Pak jsem se asi tak trochu potřebovala vydat vlastní cestou. Z úplně první brigády na chmelu v šestnácti jsem si v bazaru koupila elektrickou kytaru i s kombem a distortionem, muselo to ale znít jako Nirvana. Nebo alespoň takhle sem jim to v tom bazaru řekla. Všechno jsem to pak několika vlaky jen tak v ruce, bez obalu (na to nezbyl peníz) převážela k nám domů na vesnici, od té doby buřim.Kapel už byla docela hromada, nevýhodou častějšího stěhování je, že tak nějak zanikají s každým dalším přesunem. Z Orlové jsem přesídlila do Ostravy, z Ostravy do Londýna, pak do Dánska, teď Praha. To by asi nikoho nebavilo, kdybych je měla popisovat všechny. Každé z těch prostředí a míst a lidí kolem bylo a je specifické, neměnila bych. V současnosti hraju ve 3 různých projektech, ve kterých všichni až na jednoho pocházíme z okolí Ostravy. Všechny cesty vedou nakonec domů, ukazuje se. A je to dobře.

Máš nějaký hudební vzor? Nějakého hudebního hrdinu či hrdinku?

Všechny kapely, které zahrajou svůj nejlepší set, i když jim na koncert přijdou 2 lidi včetně zvukaře.

Specifickým zážitkem spojeným s hraním v kapelách jsou samozřejmě koncerty. Je nějaký koncert, místo, kde jsi hrála, na který speciálně ráda vzpomínáš?

Takových míst, kapel a koncertů máš spoustu, snažila jsem se speciálně pro tebe vylovit jeden nebo dva, ale je to marne. Zkušebna Jeremenko, Vrah, Plan B, Futra, Klinika, Jeden Tag, Hella, Fluff, Vegalité, SF Mini, Hájovňa, C.K.N 13 v Gliwicích, trnavský Kubík, londýnské podhoubí, Samso zkušebna, Prostor39 a tak podobně. Taky naše současné zázemí v Eternii.

S kterou kapelou bys ráda odjela společně turné (popusť uzdu fantazie)?

Tilikum (https://tilikumova.bandcamp.com)

No nedá mi to, abych se nezeptala. Je dle tebe nějaké specifikum toho být „ženou“ sociální pracovníci, a také být „ženou v kapele“?

Dobře se ptáš! I když to by taky bylo na dlouho. Svět kolem sebe vnímám, nebo se alespoň snažím vnímat jako celek. A čím větší diverzita, tím líp. Mám samozřejmě radost, že se v kapelách objevuje čím dál tím víc holek a všech dalších druhů pohlaví a barev. Zároveň si nemyslím, že je špatně, pokud se tam zrovna žádná nevyskytuje. Nebo obráceně. Důležitější je, čemu se dnes a zítra věnují a také že k tomu mají všichni volný a především rovný přístup. To se týká jak práce, tak kapel, tak čehokoliv jiného. Myslím, že se v tom jako společnost lepšíme, i když máme furt co dohánět, znáš to. Všechny společnosti jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější, bohužel i ve 21.stol.

A poslední otázka – u kolika filmů už jsi vydržela až do konce neusnout?

Já si myslím, že jsou otázky, na které nemusíme znát odpověď.

Káťa – Důležité je zajímat se a nedržet se hesla „a po mě potopa“

Ahoj Káťo! Když se zamýšlím nad tím, jak bych tě představila, napadá mě: psytrance, kreativita, udržitelnost, ekologie, nepřehlédnutelný módní vkus, pudlíci. Jak by ses představila ty sama?

Ahoj, Blani, možná jako trošku rozlítanou povahu, která zkouší ráda nové věci a rozšiřuje si obzory a nějakou dobu se věnuje udržitelnosti.

Zkusím se postupně poptat na jednotlivé aktivity, kterým se věnuješ. Pojďme začít hudbou. Pokud vím, zapojovala ses do pořádání psytrance parties. Jak ses k tomu dostala?

No, zapojovala…potkala jsme v jeden čas partu fajn lidi, kteří se dlouho věnují pořádáním psytrance party. Doufám, že nikomu nebude vadit, když zmíním crew Kalimeros. Crew má své dekorace a dj’s. Já se zapojovala tedy většinou jako pomoc při zdobení, úklidu, na baru a takových organizačních záležitostech, jo a vystřihovala jsem kolečka na lýkách (smích). Potkala jsem však spoustu zajímavých lidí a začala se ještě více zajímat o elektronickou hudbu a její tvorbu.

Liší se podle tebe nějak situace žen – pořadatelek a mužů – pořadatelů?

Myslím, že to je hodně individuální, v této crew měli větší slovo kluci a nebylo to vždy úplně genderově vyvážené (smích). Ale myslím si, že opravdu záleží na tom, jak se kdo chce zapojit a čím chce přispět. Znám takto více crew. Je faktem, že moc žen tam nenajdeš, ale o to více znám holek djek než pořadatelek.

Proč zrovna psytrance? Co tě na té hudbě a komunitě (dá se vlastně mluvit o komunitě) baví?

Zřejmě jsem k tomu nějakým způsobem dospěla. Nikdy jsme o psytrance nejevila zájem. Přišlo to asi 2-3 roky zpět. Na party jezdím už od svých 16 let. Především to bylo tekno a jiné žánry. Přestali mě ale trošku bavit lidi a situace na těchto parties. Nelíbili se mi už ti lidi a přišlo mi, že se to točí hodně kolem drog, mám-li být upřímná. Na psytrance party na mě působili všichni pohodové, vesele, přátelsky. Byla jsem hodně překvapená, jaký je na těchto parties pořádek, ato i na open airech. Každý se k sobě chová ohleduplně, uklízí po sobě a je to úplná jiná subkultura. Tohle mě nadchlo asi nejvíce. Baví mě taky dekorace a lidi, kteří je dělají, a navíc jsem si tam našla i oblíbenou interpretku, která hraje na příčnou flétnu – kdyby to někoho zajímalo, tak doporučuji Spinney Lainey (https://www.youtube.com/watch?v=FgH3GeW2kEc).

Na jakém nejzajímavějším místě se zatím tebou spolu-připravovaná party konala?

Nevím, jestli to bylo nejzajímavější místo, ale Kalimeros crew “spolupracuje” s Butcher’s crew a party se konala na rýžovišti u Bruntálu. Skvělá organizace, skvělé místo, skvělá atmosféra i lidi. Prostě nepopsatelná rodinná atmosféra. Tam jsem zrovna byla za barem a čepovala absintovou limonádu (smích). Tuto party dekorovali Kalimeros (viz) fotka a kluci zahráli fajnové sety.

Ale nejzajímavějším místem byla party ve Španělsku uprostřed hor, tam jsme se dostali náhodou při cestování. Pořádala ji crew z Německa, majitelem místa byl kluk, který si tam založil eko farmu. Spali jsme v jurtě a vše bylo v udržitelném duchu, a ke všemu měli podobné dekorace jako Kalimeros (smích).

Část parties se koná venku, pod širým nebem. Sama ze své zkušenosti vím, že se s tím pojí neoddiskutovatelný zásah do okolní přírody, krajiny. Jak přistupují pořadatelé, ale také návštěvníci k této problematice?

Co se tohoto týče, tak si myslím, že docela zodpovědně. Jak jsem už zmiňovala výše, po party nezůstane jediný odpad, každý účastník si nosí svůj popelníček připnutý na opasku, a nebo jsou tam instalovány popelníky z plechovek. Party se většinou konají na stejných místech, kde už proběhla nějaká domluva s majitelem a je to často v nějakém rekreačním areálu nebo na místě, kam ten zásah není nijak velký. Samozřejmě hraje se hlučně a zbytek už je na každém z nás, jak se k tomu postavíme. Myslím si, že se pořadatelé snaží omezit i počet aut a snaží se dělat nějaké preventivní kroky, jako sdílená doprava, kyvadlová atd. Respektují také zákazy rozdělování ohně apod.

Tady bych udělala odbočku od hudby směrem k tvému zájmu o ekologii, udržitelnost. Ostatně máš vystudovaný obor, který s ekologií úzce souvisí. Pověz nám o svých aktivitách víc!

No k té škole bych se moc nevyjadřovala (smích). Abych to uvedla na pravou míru, mám vystudovaný bakalářský obor geovědni a montánní turismus, nastoupila jsem pak na enviromentální inženýrství, které jsem při nástupu do nové práce vzdala a pokračovala v oboru odpadové hospodářství. Přijde mi to smysluplnější, praktičtější a hodně se to dotýká mě práce. Momentálně pracuji jako sustainability leader v IKEA Ostrava. Hodně lidí se mě ptá, co to vlastně znamená – tedy jde o udržitelný rozvoj. Ve zkratce, řeším ekologii podniku, sociální sféru (jako různé projekty spojené s neziskovými organizacemi) a marketing. Tahle práce mi dala spoustu možností a otevřela trošku očí. K ekologii tíhnu tak nějak odjakživa, ale nyní se o udržitelný život snažím ještě vice a více. Je to cesta a nic není hned. Mám ještě spoustu restů, ale vidím v tom smysl 🙂

Co je to nejmenší, co každý z nás může udělat?

Myslím si, že zajímat se a nedržet se hesla „a po mě potopa“. Plno věcí si třeba člověk neuvědomí, že dělá. Od kompostování, přes využití vody z omývání ovoce na zalévání, pěstování zelených rostlin, zeleniny, ovoce, používání plátěných tašek a frusacku (Janča mi našila super frusaky), nakupování a vaření podle seznamu, zamrazení zbytků zeleniny atd., sušení, klíčení, homemade výroba nebo DIY tvorba, sušení prádla venku a ne v sušičce, používání vlastní lahve na piti, tuhá mýdla, udržitelné dámské hygienické potřeby (smích), cesta do práce na kole, vege strava, neplýtvat jídlem a nevyhazovat, spotřebovat, co se dá (super je organizace Zachraň jídlo)…je toho hromada, co se dá omezit a jde to tak nějak přirozeně.

Je něco, co by si ty sama ráda na svém každodenním chování k přírodě změnila, ale nedaří se ti to?

Mam ještě rezervy, určitě. Řekla bych, že hlavně v kosmetice a v přípravcích na úklid, chci se zaměřit ještě více na přírodní homemade kosmetiku. Zatím si vyrábím jen mazání na tělo, octové čističe a snažím se už čtvrt roku uháčkovat houbičky na nádobí (smích), ale chtěla bych zkusit pastu na zuby, práci prášek a podobně. Kupuji teď třeba jen tuhá mýdla od Almarasoap, které krásně voní a jsou čisté přírodní. Dalším bodem je pak se zaměřit se na bezobalové nakupování. Díky covidu nemůžu na trh, který máme v Zábřehu a spousta potravin je nesmyslné balená. Takže určitě eliminovat odpady.

Dle mých tajných informací (haha) jsi zapojená do tvorby komunitní zahrady v Ostravě. Jak by si čtenářům představila princip komunitních zahrady?

No…nechci ještě vynášet informace. Ale v rámci mě práce jsme si usmysleli, že by bylo fajn mít vedle IKEA zahrádku a tak na ni teď pracujeme (mám k sobě fajn lidi, kteří jsou nadšenci a určitě mají více zkušeností než já )😄. Když se to nepovede, budu o hlavu kratší, jelikož to mám tak nějak na starost. Takže se nechte překvapit. Ale můžu prozradit, že chceme využít zbytkový materiál z provozu IKEA, mít hmyzí hotel, motýli louku, bylinky atd. Je to tedy všechno zatím v procesu plánování, není to ještě oficiální informace a úplně schválené (může se stát, že dostaneme červenou), ale doufám, že se to povede.

Jsou nějaká další témata, krom ekologie, kterým se aktivně věnuješ?

Přemýšlím, momentálně se můj život dost omezil na práci, protože mě to baví i ve mém volném čase a věnují se tomu. Hodně třeba spolupracuji s neziskovkama, darujeme do potravinových bank jídlo nebo podporujeme Armádu spásy, v práci dělám různé sbírky na zvířata, swapy (pozn. Blanka – vzájemná výměna věcí, např. oblečení, nábytku apod.), spolupráce s centrem cirkulární mody v Ostravě a hodně mě baví spolupráce s Mental Café, kam chodím i mimo práci na výbornou kávu a netradiční baristé mě vždycky nabíjí pozitivní energii. Takže i když je to zase napojeno částečně na práci, tak se hodně orientuji na sociální sféru a snažím se pomáhat, propojovat a šířit a doma dost kutím (smích).

Pojďme zpět k hudbě. Dozvěděla jsem se, že máš vlastní hudební projekt. O co se jedná? A budeme mít možnost tě slyšet naživo?

Haha, no mám v plánu oprášit příčnou flétnu, zakoupit mikrofon a efekty. Ale vůbec tomu nerozumím (smích) a jamuju zatím tak nějak doma sem tam s kamarády. Uvidíme, co z toho bude, anebo nebude. Ráda bych vytvořila nějaký dubový projekt.

Co je pro tebe inspirací při tvorbě hudby?

Co mě inspiruje? To je asi těžká otázka. Inspirují mě lidi, co umí hrát a hudbě rozumí. Chtěla bych to pak taky umět, a tak se o to snažím a zajímám a přizpůsobuji to pak svému hudebnímu vkusu.

Jsi také dlouholetou členkou kolektivu Futry. Na co se těšíš nejvíc, až se klub znovu otevře?

A mrzí mě, že momentálně ne příliš aktivní. Těším se na všechny tváře a hudbu. Hodně mi chybí koncerty, asi tak jako všem. Ráda bych vymyslela něco, čím bych taky mohla Futře přispět, ať už nějaký swap nebo čímkoliv udržitelným.

A jak už to u těchto rozhovorů bývá, ani tobě se nevyhne otázka ohledně doby kovidí. Co ti pomáhá celou situaci zvládat?

U mě je to 100% práce, každý den udělám jeden dobrý skutek, aniž bych chtěla. Prostě to je mou náplní a asi i posláním, to mě drží hodně nad vodou. Jinak jsou to stále výlety do přírody a doma furt něco upravují nebo vyrábím. Unaveni jsme z toho všichni, ale myslím, že se pořád máme dobře a nic nám v podstatě nechybí. Máme pořád jídlo, infrastrukturu, sítě a dalších plno moznosti…

Máš nějaké hudební/filmové/knižní apod. tipy, které bys čtenářům a čtenářkám doporučila pro přečkání doby kovidí?

Hodně čtu knížky o komunitních zahradách. Ale jinak vede z literatury Karin Lednická a její Šikmý kostel, protože se mě to tak nějak dotýká. Děda byl báňský záchranář a posthornickou krajinu nejen díky studiu na VŠ dobře znám. Z hudby teď hodně poslouchám techno, tak kdo ví, jestli ze mě ještě na stará kolena nebude technařka. A co se týče filmů…dávám teď přednost spíš dokumentům s ekologickými tématy. Na Netflixu jich teď najdete spoustu, například Kiss the ground – dle mého se na to často zapomíná, že půda je jedním z nejcennějších zdrojů, které máme.).

A poslední otázka: Radši naklíčené mungo nebo naklíčená zelená čočka?

Překvapivě to je ředkvička. Klíčení je radost!

Martin Mohyla – Jsem hudební nerd a perfekcionista

  • Ahoj, Martine! Čtenáři tě mohou znát jako „kluka, co je ve Futře za barem“, ale také pod jménem Cairnem, což je jméno tvého projektu či ze skupiny livelike. Zkus nám ale říct, jak ty sám bys Martina Mohylu popsal?

Jak bych ho popsal? No je to strašně super týpek! A hlavně velmi skromný člověk (a mistr trapného humoru). Teď vážně – jsem hudební nerd, který kolem hudby dělá všechno možné i nemožné. Přestože mě lidi nejčastěji můžou vidět s kytarou v ruce, asi bych se neoznačil slovem kytarista, ale spíš DIY producent/songwriter. Jo a taky jsem notorický perfekcionista. Je to prokletí.

  • Pojďme nejprve k tvým vlastním projektům. Je Cairnem prvním vlastním projektem, anebo mu něco předcházelo?

Cairnem je relativně nový projekt. Ten úplně první se jmenoval Eclipsis. Vznikl, když mi bylo 15-16 let. Neměl jsem ponětí, co dělám, a vše nahrával do jedné stopy jako overdub. Výsledkem bylo jedno EP, které nikdy nebylo zveřejněno. O něco později s příchodem mého prvního audio interface jsem se na tvorbu vrhl naplno a založil sólový projekt Neural Corrosion (bandzone.cz/neuralcorrosion). Jednalo se o experimentální art/progressive rock se vším všudy – kytary, basa, synthy, bicí, zpěv. Nahrál jsem pod tímto jménem tři alba a jedno EP. Při nahrávání třetího alba jsem zjistil, že mám spoustu nápadů, které se do Neural Corrosion stylisticky nehodí, a že bude třeba tyto věci oddělit a schovat pod jiný název. Takto vznikl Cairnem a třetí album NC mi už roky hnije na disku nedodělané.

  • Jak bys ty sám popsal, jak hudba Cairnem vypadá/zní?

Je docela problém Cairnem zařadit pod nějakou jednotnou žánrovou škatulku. Záměrem bylo pod tímto pseudonymem nahrávat věci, které se nehodí do jiných projektů, a to bez ohledu na zachování stylu mezi jednotlivými releasy nebo často i jednotlivými skladbami. Ale zrovna nedávno jsem někomu svoji hudbu popisoval a napadlo mě slovo cinematický. Tohle má zatím většina nahrávek společného. Je kladen velký důraz na navození určité atmosféry pomocí zvuku, takže je v tom jakási soundtrackovitost.

  • Přeci jen se nejedná o úplně mainstreamový žánr. Jak jsi se k takovému hudebnímu vyjádření dostal?

Nikdy jsem neměl potřebu nějak prorazit, takže se nedržím žádných pravidel a dělám věci bez ohledu na posluchače. Posluchač je pro mě jen bonus. Primárním účelem je materializovat moje myšlenky do zvuku. Tvorba je pro mě jakási (sekundární) lidská potřeba, ale i zdrojem katarze.

  • A co vlastně znamená Cairnem (pokud to není tajné)?

Tajné to není, ale vysvětlení toho názvu je tak strašně nudné, že mu spíše prospěje kapka mysterióznosti :).

  • Okey, a povíš nám aspoň, co je pro tebe inspirací pro vytváření skladeb?

Inspirací je veškerý input, který mi leze do hlavy, popřípadě už tam dávno je. Moje myšlenky a emoce, emoce a příběhy jiných lidí, ale i filmy, hudba, či konkrétní zvuk nebo vizuální vjem.

  • Víš vždy předem, jak by měla konkrétní skladba znít, anebo se jedná spíše o postupný, intuitivní/spontánní proces?

Super otázka. Pokud se bavíme konkrétně o Cairnem, tak ten funguje dá se říct na bázi automatického psaní. Tento postup tvorby mě baví úplně nejvíce, protože samotná produkce se stává kreativním procesem a není to jen nutné zlo jako u nahrávání již vymyšlené kompozice. Většinou začnu stavět na něčem malém – jednoduchá sekvence tónů, rytmická smyčka nebo třeba jen určitý sound-designový prvek. Od tohoto bodu se nabalují další nápady. Každý nový prvek skladby mě inspiruje k vytvoření prvku dalšího. Je to takový feedback loop inspirace. Každá skladba je samostatný organismus, který se vyvíjí, dokud nedojde do fáze, kdy už nelze nic přidat nebo odebrat

  • Máš nějaký hudební vzor?

Těch vzorů je spousta. Baví mě neustále objevovat nové interprety a seznamovat se s novými žánry. Miluju hudbu jako celek a jsem pevně přesvědčen, že v úplně každém žánru jsou kvalitní interpreti. Bohužel se většinou člověk musí prokopat hromadou nekvalitní hudby, než je najde. Kdybych měl jmenovat jednotlivé interprety, kteří mě nějak ovlivnili, byli bychom tu dlouho :).

  • Proč vlastně nevystupuješ naživo? A teď se neptám na vystupování s livelike, k tomu se ještě dostaneme.

Myslím si, že by to byla nuda. Jeden člověk na pódiu s laptopem, popřípadě sekvencerem nebo synthem? Kdo by se na to chtěl dívat. Možná by to mělo větší smysl, kdybych dělal taneční hudbu. Ale na druhou stranu bych si dokázal představit mít krátký setík jako intro, které by volně přešlo do vystoupení livelike.

  • Kromě vydávání vlastních nahrávek ses rozhodl vydávat i nahrávky dalších projektů pod hlavičkou Twelve-Fifty Records. Jak se zrodil tento nápad? A co musí kapela udělat proto, abys ji vydal?

Twelve-Fifty se zrodil jako digitální distribuce čistě pro moje účely. Nápad začít vydávat i nahrávky jiných interpretů vznikl, když jsem zaregistroval, že kamarád Dynasteel ( https://soundcloud.com/dynasteel/sets/circle-2020?ref=clipboard&p=a&c=1) po letech vydal nové EP, které mě okamžitě zaujalo svou kvalitou. Problém byl, že EP bylo dostupné jen na archaickém SoundCloudu, což mi přišlo jako velká škoda. Rozhodl jsem se tvůrce kontaktovat s nabídkou, že mu EP vydám pod svým labelem a efektivně ho dostanu na všechny standardní streamovací služby (primárním účelem mého labelu je zvýšit dostupnost hudby). Přišlo mi logické, že když už mám tyhle cestičky tak nějak vyšlapané a nastavené pro sebe, mohl bych tímto pomoci i druhým. Abych něčí release vydal pod Twelve-Fifty, musí se mi předně daná nahrávka líbit a jejím účelem nesmí být šíření nějaké nenávistné agendy.

  • Je nějaký interpret/ka či kapela, se kterým by si moc rád spolupracoval? A neváhej popustit uzdu fantazie!

Nad tímto jsem kupodivu nikdy moc neuvažoval. Takto z hlavy mě napadá Autechre, i když si tu spolupráci nedokážu úplně představit. Kluci z Autechre totiž dělají hudbu naprosto odlišným způsobem. Naprogramovali si svůj vlastní gigantický Max/MSP based systém, kterému rozumí snad jen oni. Možná by mi mohli zremixovat nějakou skladbu :). Ale v produkci bych si rozuměl třeba s Trentem Reznorem a od Aurory bych si nechal nahrát nějaké vokály.

  • Krom vlastního projektu jsi hudebně aktivní také v kapele livelike. Pověz nám o ní něco!

livelike je místní post-rocková kapela, která již měla za sebou určitou historii, když jsem byl požádán ji obohatit o svou přítomnost :). Byl to takový experiment, nečekal jsem, že budu vůbec schopný fungovat v kapele. Jsem docela control freak, ale myslím, že nakonec fungujeme velmi dobře a máme všichni rovnoměrný vliv a dobře rozdělené role. Kapela mi byla sympatická už v dobách, kdy jsem byl pouze jejím fanouškem. Líbilo se mi, že vždycky dělali žánrově něco pro naše končiny ne úplně tradičního a kladli velký důraz na atmosféru, což nás myšlenkově spojuje.

  • Na jaký koncert s kapelou livelike obzvláště rád vzpomínáš?

Asi bych zmínil dva. Rád vzpomínám na úplně první společný koncert, tu nervozitu a novotu hraní v kapele na živo a z toho plynoucí euforii. Hraní na živo, tíha zvuku, sdílení a bytí v naprosté přítomnosti je velmi návykové. Nejvíce jsem si užil úplně poslední dosavadní koncert, který byl v uzavřené společnosti na velké outdoorové narozeninové oslavě našeho basáka. Vystoupení se odlišovalo svou bezstarostností a uvolněnou atmosférou.

  • Hele a pojďme si trochu zafantazírovat do budoucna. Na co se těšíš, až se opět otevře Futra?

Nejvíce asi na samotnou komunitu kolem Futry. Spoustu lidí jsem dlouho neviděl. Taky mi klub chybí z toho pohledu, že člověk se nikdy nemusí s nikým složitě domlouvat, prostě do Futry kdykoliv přijdeš a všechny tam znáš.

  • A ani tobě se nevyhne klasická otázka. Jak se ti daří zvládat kovidí situaci?

Já to zvládám víceméně dobře. Sice jsem většinu času zavřený doma, ale jsem člověk, který má rád svůj klídek a neumí se nudit, takže jsem ve svém živlu. Navíc ušetřím spoustu času, protože odpadá nutnost denně cestovat do kanclu a zpět. Vše zlé je k něčemu dobré.

  • Které nahrávky tě v roce 2020 nejvíce oslovili a je nějaká nahrávka, na kterou se těšíš v roce 2021?

2020: Nejzajímavější loňské desky pro mě jsou Poppy – I Disagree, Richard Devine –  SYSTIK, Run The Jewels – RTJ4, Autechre – SIGN, Julian Winding – Celsius, Rob Clouth – Zero Point, The Hirsch Effekt – Kollaps, Grischa Lichtenberger – KAMILHAN; il y a péril en la demeure, The Pineapple Thief ‎- Versions Of The Truth, Circus Trees – Delusions.

2021: Nenapadá mě nic, na co bych letos vyloženě čekal. Z již vydaných letošních desek mě baví třeba Silkie – Panorama, A Winged Victory For The Sullen – Invisible Cities, Cristian Vogel – Rebirth Of Wonky, Terminal 11 – Eyes Pressed Against The Glass.

  • A poslední otázka. Homeoffice trávíš radši v pyžamu nebo teplákách?

Vzhledem k tomu, že mám ve zvyku spát nahý, tak home office buď v županu, který na sebe po vyhrabání se z postele hodím, nebo v těch teplákách, které v průběhu dopoledne většinou vystřídají župan :).

Díky moc za rozhovor a ať se daří!

November Might Be Fine

Další rozhovor, tentokrát se členy kapely November Might Be Fine, kterou jste mohli několikrát vidět také ve Futře.

1. Ahoj! Můžete nám ve stručnosti popsat, jaká je teď situace v Polsku?

Bartosz: Stručně mohu říci, že se aktuálně nad naší zemí stahují černá mračna. Naneštěstí ke všemu mračna velmi nechutné příchutě. Podle mého názoru celková situace rozhodně zdaleka není dobrá a kontrolovaná. Na každé úrovni administrativních jednotek. Polská vláda kráčející nacionalistickou cestou přijala či stále přijímá několik nezodpovědných, kontroverzních rozhodnutí, která jsou pro občany skutečně obtížné srozumitelná nebo dokonce nebezpečná. V současné době jsme v částečném lockdownu, jsou zde určitá povinná omezení související s cestováním, vycházením apod. To je normální, zdá se, že neexistuje aktuálně lepší cesta k omezení šíření viru. Ale nejhorší je, že se nemůžeme cítit na 100 % bezpečně na místě, které je chaoticky vedeno skupinou lidí zajímajících se více o vlastní polické zájmy a udržení si vedoucích pozicích než o udržení míru mezi lidmi v zemi, více než o zajištění jejich svobody a budoucnosti.

Mateusz: Řekl bych, že je to naprd, ale vcelku stabilizované. Samozřejmě, jsme stále atakování negativními zprávami, covidovými statistikami, mírou úmrtnosti, denním počet testovaných apod. Ale aby bych upřímný – i ti nejsilnější vojáci by se tomuto bombardování ze strany hromadných sdělovacích prostředků okamžitě podvolili. Takže si myslím, že jsem v této realitě vlastně už žili.

2. Jak všechny tyto změny ovlivnili možnosti dělat koncerty, akce, zkoušet s vašimi kapelami?

Bartosz: Coronavirus změnil vše – všechny kulturní akce jsou zrušeny anebo odloženy, protože v průběhu lockdownu není možné, abychom se setkávali s dalšími lidmi ve skupinách větších než několik osob (právě teď je maximem pět lidí). V létě bylo možné hrát pro omezené publikum, anebo vystupovat na venkovních akcích. Jako kapela se cítíme nejlépe v malých klubech, kde máme možnost cítit bližší zpětnou vazbu od publika. Z toho důvodu jsme se na začátku roku 2020 rozhodli soustředit hlavně na tvorbu nového alba a zrušili jsme několik již naplánovaných koncertů. Zkoušení je možné, máme jen tři členy, takže naše běžné zkoušky nejsou oficiálně zakázány. Ale museli jsme odložit vydání našeho druhého alba na rok 2021, jelikož nebylo možné spojit vydání s turné.

Mateusz: Sakra, všechno se změnilo. Nemůžeme nikde hrát, ale také nemůžu vidět naživo své oblíbené umělce, jedním z příkladů byla poslední show starých dobrých KAT & Romana Kostrzewského. Moc jsem se na to těšil, ale bylo to zrušeno stejně jako mnoho dalších akcí. Začíná to být trochu nudné, nejprve narůstá nějaká pozitivní energie, je možné něco zorganizovat a zdá se, že je možné nastartovat malou část normality. Ale pak se všechno utne z „důvodů, které nelze přičíst organizátorovi“. Smutné.

3. Co vám pomáhá situaci zvládnout, nezbláznit se z toho všeho?

Bartosz: Já osobně se snažím být každý den tak blízko muziky, jak jen to jde. Můj vztah s hudbou byl vždycky faktorem, který mi pomáhal udržet tělo a mysl ve stabilní kondici. Takže nyní objevuji novou hudbu intenzivněji než v předchozích letech, nahrávám si spoustu nápadů, pracuji s November might be fine a mými dalšími dvěma vedlejšími projekty. Kromě toho se snažím hodně komunikovat s přáteli, zůstáváme v blízkém kontaktu s těmi nejlepšími. Hodně času trávím venku, miluju cyklistiku, běhání, vaření, jógu a meditaci, a to mi vše mi také hodně pomáhá.

Mateusz: Zdravý rozum, osobní taktický přístup k současné situaci, nepodlehnout negativnímu tlaku vrstevníků. Také musím pokračovat ve svém restauračním podnikání, takže musím být odolný, ačkoliv celý obor je tvrdě zasažen anti-COVID omezeními.

Iwo: Mě nejvíce pomohlo vytvořit si denní rutinu složenou ze cvičení a aktivity. Jakmile jsem si vytvořil celodenní plán, bylo jednodušší zůstat vyrovnaný, a to i v době izolace či nedostatku pracovních možností. Naštěstí také mohu říci, že co se týče mého hudebního rozvoje, je to docela produktivní období.

4. Jaké zajímavé projekty (livestreamy, webové stránky, cokoliv kreativního) byste čtenářům a čtenářkám doporučili?

Bartosz: Jsou zde nějaké live-stream iniciativy, online konference, umělecká hnutí apod. Po rezignaci některých novinářů a moderátorů vzniklo také několik nezávislých online-rozhlasových hnutí (odešli z veřejnoprávního polského rozhlasu poté, co vláda významně změnila jeho profilaci a začala jej používat jako „nástroj propagandy“), což je pro mě velmi pozitivní. Jsem také nadšen prací mých přátel z youtubového kanálu WherePostRockDwells (https://www.youtube.com/user/Nemron28) a kapely Transmission Zero (Transmission Zero)– nedávno vytvořili nejobsáhlejší encyklopedii post-rockových kapel, včetně specializovaného rádia. Vřele doporučuju. Dostupné zde: www.post-pedia.com.

Iwo: Skutečně na mě udělalo dojem, jak se všechny kulturní instituce, některé kapely a festivalové organizace efektivně přizpůsobili nové situaci. Můžeme to vidět na příkladu Ars Camerilas (https://arscameralisfestiwal.pl/), Tauron Nowa Muzyka (http://festiwalnowamuzyka.pl/en/) či na individuálních iniciativách konkrétních hudebníků a hudebnic. Já osobně doporučuji především filmové festivaly, které změnily svou formu v online událost.V Polsku odvádí skvělou práci také Tak Brzmi Miasto (https://takbrzmimiasto.pl/), uspořádali online konferenci a live-streamové koncerty. V hudebním žánru post-rocku je zajímavou iniciativou „Post-poned“ série online koncertů (dostupné na youtube, hledej pod „postponedseries“ na kanálu WherePostRockDwells).