Paya – Nejhorší je, když úředníci mluví na vás a ne na klienta

Publikoval admin v

A máme tady další rozhovor! Tentokráte s Payou! Paya pomáhala rozjet sociální službu ve Futře, je to věčná cestovatelka, hudebnice, milovnice koček a můj oblíbený snílek. V rozhovoru se ale kromě hudby zaměříme také na téma podpory lidí bez domova!

Ahoj Payo! Jak se máš a co tě zrovna nejvíc zaměstnává?

Čau Blanko! Je sobota dopoledne, venku takové nic moc, od rána jsme pohrávali na kytary, pak se zastavili dělníci, teď nám lítají po kuchyni, gramofonem přebíjíme zvuky vrtaček, kočkám se ježí ocasy, taková ta víkendová pohodička.

Všude čteme o tom, jak je kovidí Praha, především Praha bez turistů super. Co ty na to jako místní? Je to jen super anebo to má i stinné stránky?

Myslím, že to máme tak nějak všichni dost podobně. Nejsou koncerty, není kultura a v Praze je to hodně znát, ta daň za město bez turistů je vysoká. Super to bylo možná někdy loni v březnu, kdy jsme si užívali sólo výlety po centru i jinde, u orloje bys napočítala 3 lidi a na Karlově mostě 4. Přišli jsme o práci a brigádu, den před odjezdem na turné byl vyhlášen nouzový stav a všechno bylo pryč, ty první jarní dny se čas hodně zastavil. Zdá se mi, jako by to bylo před měsícem. A on už je to dnes přesně rok.

Které místo v Praze je pro tebe takovým symbolem pandemie?

To bude doma. Asi nikdy předtím sem netrávila tolik času doma. Večery především.

Pracuješ jako sociální pracovnice. Proč sis vybrala zrovna tenhle obor ke studiu? A měla jsi nějakou preferovanou cílovku, se kterou jsi chtěla pracovat?

Za to tak trochu může Orlová. Měla jsem necelý rok po maturitě a ve Futře, kam jsem jezdila na koncerty, a tak různě se motala okolo, mi nabídli práci s bydlením hned za rohem. Podmínkou bylo, že si dodělám vzdělání. Odchodila jsem kurz pracovníka v sociálních službách, pak Ostravskou univerzitu a už mi to zůstalo. K různým cílovkám jsem se dopracovala postupně, bez preferencí. Každá má něco do sebe, baví mě odlišnost každé z nich. Zároveň se prolínají. Nic není černobílé.

Nějakou dobu jsi studovala také v Anglii, kde, pokud se nemýlím, jsi dobrovolničila či byla nějak aktivně zapojená do vcelku zajímavého projektu pro lidi bez střechy/bez domova. Přiblížila by si nám jej víc? Je dle tebe možné, aby něco obdobného vzniklo i v ČR?

Asi myslíš Recovery College. Je to taková otevřená univerzita, kde sice nezískáš diplom ani formální vzdělání, ale stejně tam chodíš rád. Jedná se o inovativní projekt organizace St Mungo´s, který nabízí bezplatné kurzy pro lidi bez domova či jakékoliv jiné lidi. RC stojí na základech kooperace a kolektivní účasti, s absencí viditelné hierarchie. Účastnit se mohou klienti St Mungo´s, zaměstnanci, studenti, veřejnost, každý. Zapojit se lze do tréninkových a vzdělávacích programů, které zejména lidem bez domova pomáhají na cestě k recovery, vylepšují si dovednosti a hlavně sebevědomí, které na cestě k samostatnosti a plnohodnotnému životu mnohdy chybí. Kurzy zahrnují širokou škálu oblastí, od webového designu, homeopatie a zahradničení po osobnostní rozvoj, nakládání s financemi a hledání si práce. Vedeny jsou jak zaměstnanci a dobrovolníky St Mungo, tak klienty či zahraničními studenty. Pro některé klienty v hostelech a azylových domech St Mungo´s se jedná o vůbec první setkání s podobnou institucí a místem, kde je s nimi zacházeno rovnocenně, s respektem, kde za svůj život nejsou a nebudou souzeni. V době, kdy jsem na RC docházela, probíhalo okolo 80 předmětů za semestr. V ČR něco podobného, i když v menším měřítku, funguje v Centru pro rozvoj péče o duševní zdraví, ale zatím jsem tam nebyla. Chystám se.

Momentálně pracuješ s lidmi bez domova/ bez střechy v Praze. Pověz nám o tom něco víc! A taky by mě zajímalo, zda preferuješ zevšeobecňující pojmenování lidé bez domova anebo lidé bez střechy?

Působím v Armádě spásy, tým Prevence bezdomovectví. Řídíme se principy Housing First, do naší cílovky spadají osoby, kterým byl přidělen sociální byt. My je doprovázíme při zabydlování a udržení si toho bydlení. Myslím, že v ČR se teď HF docela rozjíždí, mám z toho radost. Funguje to, bylo by to ale na delší diskusi, kdyby to někoho zajímalo trochu víc, ať se ozve. Volně pak navážu na druhou část tvé otázky, domov a střecha jsou 2 odlišné pojmy, alespoň pro mě. Střecha tě drží v suchu, domov ti dává pocit bezpečí. Pro každého to znamená něco jiného, někdo má dlouhodobě jasnou představu, jak by jeho domov měl vypadat, někomu stačí, když má prostor, kde za sebou může otočit klíčem. Někteří lidé tento pocit zažívají poprvé v životě, někteří po velmi dlouhé době, třeba po 20 letech života na ulici. Není to vždy jednoduché. Prvotní nadšení může vystřídat například samota, se kterou se člověk na ulici nebo v azylovém domě málokdy setká.

Jaké je to být člověkem bez domova/bez střechy v zimě?

Na tohle ti neumím odpovědět, osobní zkušenost nemám. Na sklonku podzimu jsem přečkala jednu noc v takovém letním spacáčku na dlažbě před MŽP, to už bylo pod nulou. Po návratu jsem strávila hodinu ve vaně a stejně mě to odrovnalo na další 2 dny. Lidí bez domova se na to ale často ptám. Prý se na to dá zvyknout. Dá? Kolikrát nemají ani ten spacák. Nejhůř na tom jsou ti, co jsou na ulici krátce.

A odrazila se dle tebe nějak konkrétně pandemie na životě lidí bez domova/bez střechy?

Myslím, že jich přibývá a bude jich přibývat úměrně tomu, čím déle celé tohle martýrium trvá, spousta jedinců a rodin balancuje na hranici chudoby, do práce se přes zavřené školy a školky nedostanou, zadlužují se, aby měli z čeho zaplatit nájem… Na druhou stranu, alespoň tady v Praze, funguje poměrně silná solidární síť a řada dalších podpůrných služeb, super věci dělají Místní místním, což je organizace spojující kavárny a podniky ve městě, kde lidem v nouzi můžete předplatit například teplé nápoje či jídlo, kdokoliv si tam bez útraty může dobít telefon, zajít na záchod, dostat sklenici vody, jen tak posedět a nic neřešit (teď to jde samozřejmě hůř). Hodně se nakupují Nocleženky, díky nim lze lidem předplatit nejen teplá postel na noclehárně, občas tento fond využijeme například na zakoupení ročního lístku do MHD a podobných záležitostí, lidem v nouzi většinou nedosažitelné. Nově se tady taky otevřela nábytková banka.

Jak se díváš na domněnku, že někteří lidé bez střechy se pro tento „životní styl“ rozhodli dobrovolně?

Proč ne? Pro někoho je to tak jednodušší, věřím tomu. Setkávám s lidmi, kterým byl po letech na ulici přidělen byt, najednou platí nájem, vyřizují papíry, musí plánovat dopředu, je kolem toho spousta práce, vyplňování, čekání a stresu. Na ulici neřešíš, kolik je hodin, staráš se jen o to svoje. Jistě se to nedá takto generalizovat, ale z ulice už se prostě nikam „níž“ propadnout nemůžeš. Nic neočekáváš a nic tě tak nemůže zklamat. Což je svým způsobem osvobozující.

Jaká je největší překážka pomoci lidem bez domova/bez střechy?

Byrokracie. To je boj s větrnými mlýny. A taky to není zrovna vděčné politické téma. Dobře to vystihuje Daniel Prokop: „Systém sociálního zabezpečení v Česku selhává ve včasné pomoci. Takřka nevyužívá dávky okamžité pomoci, díky nimž si člověk v problémech udržet nájemní bydlení, prakticky nenabízí dluhové a právní poradenství ani sociální asistenci rodičům v problémech. Naší strategií je čekat a pomáhat, až když přijde skutečný průšvih. (…) Přitom včasný zásah by pomohl za zlomek ceny.“

Jaká je dle tvých zkušeností nejlepší forma podpora od nás, co střechu/domov mají? A čeho se naopak vyvarovat, respektive je nějaká forma podpory, která se dle tebe míjí účinkem, je irelevantní apod.?

Každá forma pomoci je tady dobrá. Finanční, materiální, lidská – ve smyslu alespoň ty lidi zaregistrovat a alespoň pozdravit, když už nemám čas nebo prostředky. Takový krátký rozhovor je ještě lepší. Jak se daří, ví, kam se dá zajít na kafe, nabít si telefon, vyprat si, dát si sprchu, polévku, mají svého kurátora, chtějí svou situaci řešit? Forma podpory bez účinku mě momentálně nenapadá. Sociální práce a práce s lidmi obecně je běh na dlouhou trať, kde se zdánlivě dlouhou dobu nic neděje a kde výsledky občas lezou jak z děravé deky. A někdy taky ne. Spousta lidí například nepochopí situaci, ve které lidé v nouzi odmítají přímou pomoc v podobě zakoupeného oběda, při vyřizování dokladů, nabídky práce apod. V některých lidech to dokonce vyvolá vztek, mají za to, že si jejich pomoci druhá strana neváží. Pravdou je, že nevíme, co za jejich postojem stojí. Nečekejme, že se nám budou chtít otevřít hned. Každý na svět nahlížíme vlastní optikou, nebuďme na lidi bez domova naštvaní jen proto, že zrovna my to s nimi myslíme dobře a podle nás by udělali líp, kdyby… každý svého rozhodnutí strůjcem a mnohdy trvá roky, než je schopen začít svou situaci řešit nebo si ji vůbec uvědomit, strašně velkou roli v tom hraje psychika.

Co je pro tebe, jako pro sociální pracovnici, největším úspěchem?

To je zajímavá otázka, největším úspěchem by samozřejmě bylo, kdyby už nikdo sociální pracovníky nepotřeboval. A i když se to na první pohled zdá jako podřezávání vlastní větve, i u nás se snažíme vést klienty k samostatnosti, tak aby už nás nakonec vůbec nemuseli kontaktovat, ví, kde si mají co vyřídit, koho kontaktovat, jak různé situace řešit. Ze začátku je ta spolupráce dost intenzivní, postupně ale slábne, ve většině případů.

A je něco, co tě na sociální práci štve?

Tak třeba když jdu klienty doprovodit někde na úřad a tamní pracovníci mluví na mě místo na klienta. A klidně pokračují i přes to, že je na to upozorním. Taky mě štve ten nesmysl s vypočítáváním různých dávek, jejich vzájemné působení a trilion papírování.

Teď bych se ráda zeptala na tvé další aktivity. Hraješ anebo jsi hrála v mnoha kapelách. Pověz nám o nich něco, prosím! A jak ses vlastně k hraní v kapele dostala?

Od dětství jsem hrála na klavír. Pak jsem se asi tak trochu potřebovala vydat vlastní cestou. Z úplně první brigády na chmelu v šestnácti jsem si v bazaru koupila elektrickou kytaru i s kombem a distortionem, muselo to ale znít jako Nirvana. Nebo alespoň takhle sem jim to v tom bazaru řekla. Všechno jsem to pak několika vlaky jen tak v ruce, bez obalu (na to nezbyl peníz) převážela k nám domů na vesnici, od té doby buřim.Kapel už byla docela hromada, nevýhodou častějšího stěhování je, že tak nějak zanikají s každým dalším přesunem. Z Orlové jsem přesídlila do Ostravy, z Ostravy do Londýna, pak do Dánska, teď Praha. To by asi nikoho nebavilo, kdybych je měla popisovat všechny. Každé z těch prostředí a míst a lidí kolem bylo a je specifické, neměnila bych. V současnosti hraju ve 3 různých projektech, ve kterých všichni až na jednoho pocházíme z okolí Ostravy. Všechny cesty vedou nakonec domů, ukazuje se. A je to dobře.

Máš nějaký hudební vzor? Nějakého hudebního hrdinu či hrdinku?

Všechny kapely, které zahrajou svůj nejlepší set, i když jim na koncert přijdou 2 lidi včetně zvukaře.

Specifickým zážitkem spojeným s hraním v kapelách jsou samozřejmě koncerty. Je nějaký koncert, místo, kde jsi hrála, na který speciálně ráda vzpomínáš?

Takových míst, kapel a koncertů máš spoustu, snažila jsem se speciálně pro tebe vylovit jeden nebo dva, ale je to marne. Zkušebna Jeremenko, Vrah, Plan B, Futra, Klinika, Jeden Tag, Hella, Fluff, Vegalité, SF Mini, Hájovňa, C.K.N 13 v Gliwicích, trnavský Kubík, londýnské podhoubí, Samso zkušebna, Prostor39 a tak podobně. Taky naše současné zázemí v Eternii.

S kterou kapelou bys ráda odjela společně turné (popusť uzdu fantazie)?

Tilikum (https://tilikumova.bandcamp.com)

No nedá mi to, abych se nezeptala. Je dle tebe nějaké specifikum toho být „ženou“ sociální pracovníci, a také být „ženou v kapele“?

Dobře se ptáš! I když to by taky bylo na dlouho. Svět kolem sebe vnímám, nebo se alespoň snažím vnímat jako celek. A čím větší diverzita, tím líp. Mám samozřejmě radost, že se v kapelách objevuje čím dál tím víc holek a všech dalších druhů pohlaví a barev. Zároveň si nemyslím, že je špatně, pokud se tam zrovna žádná nevyskytuje. Nebo obráceně. Důležitější je, čemu se dnes a zítra věnují a také že k tomu mají všichni volný a především rovný přístup. To se týká jak práce, tak kapel, tak čehokoliv jiného. Myslím, že se v tom jako společnost lepšíme, i když máme furt co dohánět, znáš to. Všechny společnosti jsou si rovny, ale některé jsou si rovnější, bohužel i ve 21.stol.

A poslední otázka – u kolika filmů už jsi vydržela až do konce neusnout?

Já si myslím, že jsou otázky, na které nemusíme znát odpověď.